One thought on “Rychlá domácí zabíjačka.”

1. Rychlá a snadná řešení nejsou. Takže i domácí zabíjačka byla pomalá, byl to obřad. Před 100 lety a později šlo o holé přežití našich předků. K domácím zvířatům se chovali ohleduplně, většinou hospodyně při zabíjení odcházeli do ložnice a tam si uši zakrývali peřinou. Nyní, kdy muchu nezabiji(v hadru ji vynesu ven a vypustím do přírody), se jim nedivím. Při porážce krávy jsme taťkovi asistovali tak, že jsme kravičce zakrývali oči a po omráčení jsme rychle spolupracovali tak, aby netrpěla! Což o nynějším způsobu porážení zvířat nelze s jistotou prohlásit. Nejen proto by se měla výživa lidí ubírat jiným, humánnějším směrem.
   O domácích zabíjačkách jsem ochoten v zimním období leccos povyprávět, samozřejmě s udáním fiktivních jmen. Protože není mým cílem někoho urážet a/nebo zesměšnit, ale prostě ty události se staly a jsou po letech stále úsměvné. I můj otec s úsměvem vzpomínal na svoje trapasy.
   K videu – v roce 1991 bratr Karel zorganizoval ve svém domě zabíjačku, kterou natočil videokamerou manžel naší sestřenice žijící v Německu. Se všemi průpovídkami, poznámkami řezníka a s asistencí pomocníků. Vlastně šlo o instruktážní reportíž, podle níž by každý zabíjačku zvládl. Když její začátek (porážka živého prasete) promítali jejich potomkům v Německu, utíkali od obrazovek a již neměli valné chuti na vepřové maso. Což dokládá i video, na které reaguji. Přátelé, reagujte, na vaše příběhy ze života v Molenburku i v Housku čekám…