Moje vzpomínky na Pana Skácela a vzpomínky syna Petra
Konečně jsem se dostal a trošičku splatil dluh v mém vzpomínání
a přikládám výše uvedenou vzpomínku. Ale nejen to,
připojil se také nejmladší synáček, v posledních létech aktivní komentátotor,
který nemůže přecházet zkreslování naší historie, pan Petr Skácel.
Mařenka Buchtová roz.Slouková mi poslala následující komentář.
Ahoj Tondo!
Před chvílí jsem si přečetla Tvůj článek o panu Skácelovi. Velice dobře si ho pamatuji. Taky u nás zabíjel každou zimu prase. Hrozně rád nás všechny mazal čerstvou krví na obličeji a jenom jsem se umyla, tak už jsem byla umazaná znovu. Potom jsem se mu musela již obloukem vyhýbat. Pan Skácel se jenom chechtal a přitom se velice bavil, jak jsme se mu vyhýbaly. Byla to krásná doba, protože jsem byla mladá. Bylo u toho vždy velice veselo.
Také jsem si přečetla o Vašíčkových. My jsme taky měli pronajatý jejich dům. Hned po válce jsme se tam nastěhovali a bydleli jsme tam 2 roky. Tam se také narodila naše Lída a to 2. 5. 1946. My jsme předtím měli koupený Šmehlíkůj domek, naproti obchodu pana Hynšta. Taky u nás bydlel holič pan Slouka, kam se chodili holit všichni němečtí vojáci. On nebyl z přízně, byla to jen shoda jmen. A po válce se tatínkovi přiznal, že tam měl vysílačku, kterou, se domlouval s partyzány o vojsku, jak se tam pohybují a kolik jich je, bylo toho mnoho., Tatínek si po válce pronajal ten Vašíčkůj dům „Bartošůj č. 7.“ Tam se mu velice líbilo, protože tam bylo hodně místa na všechno. Ale v roce 1948 jsme se odstěhovali za starou hospodu. Strýc Lojzek Kopkůj byl za války vystěhován v Čechách v Platensku u Pardubic a moc se mu tam líbilo. Ale teta se s dětmi po válce vrátila do Molenburka, ale strýc tam s Oldem zůstali. No a za dva roky se teta s dětmi za nimi taky odstěhovala. Zůstali tady ale jeho staří rodiče o které se měl postarat. A tak maminka se chtěla vrátit do svého rodného domu a o rodiče se postarat. Tak jsme se odstěhovali za starou hospodu a moji rodiče si barák od strýce koupili za 75 tisíc. Celé moje dětství a mládí jsme pořád jenom šetřili a pamatuji si, jak jsem vypisovala šeky vždycky na 4000 Kč a posílali je strýcovi. Když měla moje maminka 100 roků tak na oslavu někteří žijící přijeli a ptali se nás za kolik ten barák prodal, že po jeho smrti nikde nenašli ani korunu. Asi je prosázel. On rád sázel sportku. A naši barák po Šmehlíkovi prodali panu Dvořákovi, který tam žil s hluchou Hedvikou až do smrti.
Tak jsem se zase díky tomuto komentáři dověděl upřesnění, jak to vlastně po odstěhování Vašíčků s jejich domem bylo. Moc Mařence děkuji. Antonín.
Díky Marie za doplnění historie našich skvělých předků. Pan Dvořák s hluchou Hedvikou mi vypadl z paměti. Přitom ho stále vidím nakloněného v okénku, které si otevřel ve vstupních dveřích svého domku. Málokdo v Molenburku se takto mohl dívat na náves a zdravit kolemjdoucí. Jinak domácí zabíjačky byly příležitostí se pobavit, dobře najíst a někdy si i zazpívat. Listonoš Jirušek ze Sloupu byl vždy zván k obědu. Před 100 lety k obědu u zabíjačky vždy přišly děti (v počtu 7) mojí babičky Františky, která se prý dokonce pustila i do porážky kravičky. Tímto velmi děkuji všem sousedům a přátelům z Molenburku, že takto pomáhali přežít mému taťkovi a jeho sourozencům. Už se mi derou slzy do očí…ale ještě dodatek – kdokoliv z žijících potomků skvělých rodáků v Molenburku se se mnou spojí, domluvíme se na sedmičce červeného Vavřince ze Strachotína pro vás. Již nyní si jednu chystám potomkům paní Hejčové z č.44, která se do 21. srpna v roce 1990 o mamku starala v její poslední dny. Všechny vás, rodáci a sousedé, mám rád…
I když níže uvedené s článkem moc nesouvisí, vypovídá o vztazích našich rodáků z Molenburku. Napsal jsem totiž k jednomu článku příspěvek. V něm nejmenuji, ale týká se pana Voráče z čísla 75, čtvrtý dům pod školou:
Znám příběh z pouti na sv. Cyrila a Metoděje ve vesničce na Drahanské vrchovině: Lesní dělník vyšel (někdy za I.republiky) po mši z kostela a zamířil k nejbližšímu stánku s cukrovinkami. Dotázal se prodejce, jakou hodnotu mají všechny vystavené cukrovinky. Částku vyslovenou obchodníkem onen soused jemu vyplatil s tím, aby všechny pochoutky rozdal dětem! Až nyní si uvědomuji, že dárce určitě dostal tuto myšlenku v Božím stánku, zasvěceném sv. Cyrilu a Metoději.
Jsem velmi podivem, že se neozval s komentářem Petr. Snad není nemocen.