Jak jsem já prožíval okupaci a její konec v rodném Molenburku.
Pro obyvatele Molenburka byla ohlášena druhá světová válka již 25. ledna 1938. Obyvatelé zdejšího kraje byli velice překvapeni přírodním úkazem „severní září“. Tuto bylo lze pozorovati asi o půl deváté hodině večer na severozápadní části oblohy, jak pozvolna postupovala k severu, obzor byl zbarven jasně růžovou září, která přecházela jasně nad obzor do fialova, kde asi o desáté hodině poznenáhlu zmizela. Tento jev byl vykládán občany jako varující znamení, jako předzvěst druhé světové války, která byla již na obzoru.
V tomto roce lidé spěchali se žněmi, byli nějak moc vystrašení co se ve světě děje. Brzy na podzim se sešli sousedé u rádia, které bylo v Molenburku jen jedno a poslouchali prezidenta, který oznamoval mobilizaci. Ženy honem sháněly nějaké jídlo pro své muže nebo sourozence, kteří museli narukovat. Každý měl velký dřevěný kufr se svým prádlem a ostatními potřebami. Všichni občané je vyprovázeli, jejich ženy a také mnozí příbuzní s pláčem. Odloučení však netrvalo dlouho, muži se postupně smutní vraceli, protože nás Hitler zabral bez boje. Bylo jen pár šarvátek na některých částech hranic. Také můj tatínek musel při mobilizaci narukovat, ale brzy se vrátil. Narukoval do Frenštátu a byli ubytováni ve škole. Po pár dnech dostali rozkaz odevzdat zbraně a byli propuštěni. Frenštát zabírali němci. Pan řídící vnutil tatínkovi některé obrazy ze školy, říkal, že by je němci spálili. Tatínek měl problém jak je vzít, protože většinu cesty musel jít pěšky. Po pár dnech přišel domů, již v noci a ukazoval nám obrazy Masaryka, Upálení mistra Jana Husa a Žižky. Tyto obrazy jsme potom museli uschovat a až po válce jsme je zase pověsili.
A skutečně, jak to občané při polární záři předvídali, za 14 měsíců bylo 15 března 1939, kdy nás brala pod ochranu německá říše a okupací udělala z naší republiky „Protektorát“. I příroda se tehdy stavěla proti okupantům. Teplota toho dne klesla hodně pod bod mrazu, severák přiháněl sněhové bouře a na silnicích se tvořily sněhové závěje. A v tomto čase okupující armáda přebírala v ochranu naši vlast. Obyvatelé byli vyzváni, aby zachovali klid a tak jen smutně se zlobou v srdci v tomto nepříjemném počasí v odpoledních hodinách začaly od Hartmanic přijíždět motorizované jednotky německé armády směrem na Sloup. Část se jich také zastavila u nás v naší obci. Jak zjistil kde je obchod, tak hned nakupovali. Byli překvapeni, jak je to u nás levné. Kupovali vše, hlavně čokoládu, cukrovinky a jiné různé zboží. Kupovali jak u „Hynštů,“ tak také naproti v „Budoucnosti“.
Jakpak by to pro ně nebylo levné, když pro okupanty byla upravena měna. Za jednu marku dostali deset korun. Část okupantů také projížděla celou vesnici. Přijeli na motocyklech, promrzlí. Přijeli také do „Chaloupek“, kde jsem bydlel. Vzpomínám, jak lidé vycházeli před své domky a čekali, co bude dál. Němci se ale dlouho nezdrželi, zastavili něco pokřikovali na občany, ti však hned raději se rychle vrátili do svých domků. Všichni v Molenburku měli strach, co bude dál. Začala okupace, a žilo se velice zle. Okolo Molenburka bylo vystěhováno již 13 vesnic a Němci chtěli vystěhovat také Molenburk. Někteří již byli vystěhováni v Housku. Z okolních vesnic byli občané vystěhováni a také z naší vesnice byla po krátké době většina občanů vystěhována. Do Molenburka byl nasazen komandant, který se nastěhoval do nejlepšího stavení v Molenburku, do vily Hudcových. Byla zřízena komandantůra, která řídila život v celé obci. Do obce byl zaveden telefon do nově zřízené četnické stanice. Vrchní správce komandantůry nechal starostou svolat občany, kteří nebyli vystěhováni a dával rozkazy co a jak se bude v Molenburku dělat. V Molenburku zůstali někteří sedláci, lesní dělníci a řemeslníci. Náš tatínek jako obuvník zůstal na opravy bot jak občanům, tak i okupantům. Postupně se situace zhoršovala. Musely se psát německy různé nápisy, nejdříve na úřadech, potom na obchodech. Také obec byla přejmenována na „Molenburg, bezirk Boskowitz.“
Ve škole se začala učit povinně němčina, nejprve se musela naučit a zpívat německá hymna a jiné německé písně. Stali jsme se protektorátem „Böhmen und Möhren“. Prezidentem se stal Dr. Emil Hácha. Němci začali odvádět na práci do Německa muže i ženy narozené v roce 1921. Z Molenburka odvedli dva. Jeden po náletu v Německu utekl a vrátil se domů s nadějí, že ho již nebudou hledat, ale zmýlil se. Našli ho, zase odvlekli a již se zpět domů nevrátil. Také druhý se z totálního nasazení již nevrátil. Později jich odvedli ještě několik. Občané, kteří zůstali, museli začít odevzdávat obilí, prasata a dávky z prasat. Tak se také zabíjelo na černo, ale bylo to ve strašném strachu. Muselo se zatemňovat a také na vesnici se nesmělo svítit. Němci vydávali samé vyhlášky se zákazy. Vyhlašoval je ještě obecní bubeník. Velkou událostí také bylo, když na louce u Panské skály havarovalo německé letadlo. Piloti se zachránili. Němci rychle letadlo odvezli. V Šošůvce zase byli nějaký čas ubytování ruští zajatci asi partyzáni. Lidé s dětmi tam chodili a dávali jim chleba a oni zase jim dávali různé hračky, holubice, medvědy, zobající kuřátka a jiné různé věci. Za chleba, nebo něco k jídlu byli velmi vděčni. Po okolí chodilo hodně partyzánů a utečenců. Lidé se však hodně báli, protože za to, že je jenom nenahlásili, hrozila smrt. Také u Šošůvky byli zavražděni dva četníci, snad proto, že němcům nahlásili kde jsou partyzáni. Jednou v noci k nám tatínkův kamarád ze Sloupu dovedl ruského partyzána, který se chtěl co nejdříve dostat ke Kořenci do lesů, kde byli partyzáni. Tatínek mu dal svoje oblečení, maminka ještě v noci napekla buchty a ráno jsme se vydali celá rodina do „Průšek“, kde jsme měli pole, sekat žito. Rusovi dal tatínek také kosu a šli jsme cestičkami na pole. Co ale čert nechtěl. Komandant jel na koni na projížďku, a jak nás uviděl, tak hned za námi. Jak nás dostihl, tak se ptal kam jdeme a kdo to s námi jde. Tatínek povídal, že jdeme „síct“ žito a že mu jde pomoci také švagr z Vavřince. Komandant přikázal, aby tatínek k němu přišel pro boty, které potřebuje opravit a jel dál k mlátičce, kontrolovat výmlat obilí. Bylo to strašné. Tatínek jak jsme přišli na pole, tak hned odešel s Rusem do lesa, tam ho předal „drvařům“, kteří ho zase zavedli za Žďárnou.
Já si ještě pamatuji, jak ve Sloupě zase pověsili partyzána a lidi i nás školáky tam vyvedli pro výstrahu, abychom se na to dívali.
U nás byla nastolena komandantůra a na vile u rybníka jak se říkalo, se zabydlel vrchní komandant, vrchní správce a ten na koni objížděl a kontroloval práci na poli. Komandant měl dva krásné pěkné koně a podkoního mu dělal pan Ptáčník, který je musel v zimě projíždět a tak jezdil na saních do Šošůvky a když jsme měli štěstí, tak nás co jsme chodili do měšťanky, svezl domů na saních. Byl to pro nás velký zážitek.
Správce komandantůry nechal obdělávat pole vystěhovaných občanů a na nich se pěstovalo obilí, hlavně žito a pšenice. Obilí se odvádělo do Německa a šlo na frontu. Němci se snažili sebrat, co se dalo. Také z kostela se museli sundat dva největší zvony a odevzdat do továrny na výrobu munice pro frontu. Zůstal jen umíráček. Lidé při tom plakali. Byly také zakázány zábavy, ale mladí si často našli nějakou příležitost, aby se pobavili a zatancovali. Nemělo to ale nikdy tu správnou veselou náladu. Tak to ve strachu utíkalo a byl rok 1944. Do Molenburka přišli mladí němečtí vojáci, kteří zde prodělávali výcvik. Byla velká zima a tak vojáci, kteří pochodovali při cvičení i do okolních dědin přicházeli na kost zmrzlí, protože byli špatně oblečení. Bydleli v prázdných domech, které občané museli opustit a topili, čím se dalo. Nejprve vytrhali ploty, potom vše co bylo v domech dřevěné a dokonce řezali na půdách i krovy. Také se chodili ohřívat k lidem a chtěli něco k jídlu a nepohrdli ani pečenými brambory. Ještě k tomu dodám, že zde měli také opravárenské dílny, kde opravovali vojenskou výzbroj. To byli většinou invalidi. My kluci z dědiny jsme chodili zase za cvičícími vojáky po cvičení a oni jak byli zmrzlí, tak zahazovali nevybuchlé náboje, aby bylo brzy po cvičení. My kluci jsme je sbírali a ve škole ve Sloupě měnili se spolužáky za vše možné, hlavně za kousek chleba, nebo rohlík od pekaře ve Sloupě. Němci měli také hlad. Špatně je krmili a tak se k nám chodili ohřát ke kamnům, seděli na zemi u kamen a maminka jim dávala teplé brambory, a někdy i trochu mléka. Oni nám zase za jídlo donášeli cukr, kterého měli dostatek. Také v Molenburku zavřeli školu a chodilo se učit do Houska do hospody. Tady zůstalo asi 15 rodin, takže děti se tam vešly. „U Honzáků „(Škvařilů) (to byli největší sedláci), byli nasazeni polští Němci, kteří měli dohled nad komandanturou, aby lidi pilně pracovali. Tam se velmi často scházeli a chlastali. Ten první musel ale na frontu a přišel nový, invalida bez nohy. Lidé mu říkali Ola, protože stále naříkal, jak ho bolela noha óla, óla. U Kalů, v novém domku u silnice zase němci zřídili četnickou stanici, četníci tam měli dobré spojení a jejich činnost spočívala v tom, že hlavně hledali partyzány. Někteří sousedé hlavně pozdě večer, chodili poslouchat Londýn do jednoho domku, kde měli rádio. Bylo to nebezpečné. Přes vesnici již často začala přelétávat letadla, celé roje, která bombardovala okolí Brna a jiná města. Výbuchy bylo slyšet i ve vesnici. Jednou také přelétalo letadlo a shazovalo německé letáky „HITLER KAPUT!“ Němci se začali strachovat, začínali balit. Odjeli četníci, správce a všichni kdo mohl. Do dědiny přijížděly kolony aut, Němci spali, kde mohli. Vše ničili. Pod Jankovýma se svahu pouštěli auta, ničili je také, jak se v rychlosti dalo. Chtěli také vyhodit školu a dům Hynštových. K tomu však naštěstí nedošlo. Všechno zařízení naházeli na hromady, polévali benzínem a zapálili.
Nikdo si nesměl nic vzít. V lese pod pilou svezli hromady munice a tu tam odpálili. Byl to strašný výbuch, střepiny létaly po celé vesnici. Zůstal po tom obrovský kráter a několik zlomených velkých borovic. Štěstí, že střepiny nikoho nezabily. Den bylo klidno. Devátého května ráno začaly přes Molenburk jezdit kolony aut plné po zuby ozbrojených němců. Bylo to hrozné. V jedenáct hodin se vše obrátilo. Němci se dověděli, že od Sloupu a Ostrova jedou Rusové. Začala strašná panika. Němci ujížděli, kde mohli, auta i tanky zapadaly na loukách, ty Němci rychle opouštěli a utíkali do lesů. Tak asi v Molenburku skončila druhá světová válka. Potom k nám přijel jeden tank s ruskými vojáky, a když viděli, že u nás již nejsou Němci, tak zase odjel.
Přijeli ale ruští vojáci, lidé je vítali i s hudbou a všichni se radovali, že je po válce. Večer ale přijeli další vojáci, Rumuni a Vlasovci a ti kradli vše, co bylo možné. Lidé se zamykali, aby je nevykradli. Nejvíce sebrali sena pro koně, na kterých přijeli. Druhý den přijeli zase Rusové a udělali pořádek. Konečně se lidé přestali bát a vesnice začínala nový život.
Jak jsem již vzpomínal, tak v průběhu války se většina rodin z Molenburka musela vystěhovat. Naši uličku v Chaloupkách to moc nepostihlo, ale také se někteří museli vystěhovat. Tatínka zde nechali proto, že bude opravovat boty, jak zbylým obyvatelům tak i němcům. Do Molenburku byla dosazena komandantůra, vrchní komandant, vrchní správce, byl Němec. Vrchní komandant nás čas od času navštěvoval. Buďto si přinesl boty na opravu, nebo chtěl ušít nové. A tatínek musel jeho přání co nejdříve vyplnit. Pro lidi, hlavně ženy, šil tatínek v zimě mrazovky. Byla to jeho specialita a byly moc pěkné, vždy nějak ozdobené a hlavně teplé. Majetnějším, hlavně sedlákům šil později nové boty, vysoké i polobotky a boty na tancovačku. Těm chudším, je musel často opravovat. A tady u ševcoviny, jak se u nás říkalo, jsme měli práce stále dost. Každý, již od raného mládí. Začínalo to tím, že lidé k nám nosili na opravu boty, ale že by je pořádně očistili, to se jim nechtělo. Tak tatínek nás nejprve poslal na dvorek, nebo ven, boty pořádně očistit. Boty tatínek opravoval a dělal většinou v kuchyni a tak tam nesmělo být zaschlé bláto z donešených bot. Očistu to vždycky dělal ten nejmladší, jako učedník. Jak jsme byli starší, tak jsme dělali již odbornější práce. Rašplovali kramfleky, později i podrážky, protože tatínek podrážel většinou kůží, jak kramfleky, tak i podrážky. Ti starší, potom postupně přibíjely na podrážky již novou kůži. Tatínek to nachystal, přichytl, udělal čáru, kde se to bude přibíjet a Pepík již pórkem dělal dírky a flokoval. Podrážky se přibíjely floky, to byly dřevěné kolíčky různé velikosti podle síly podrážek. Ty se dávali těsně vedle sebe, někdy i dvě řady, aby to pěkně drželo. Floky se daly do huby, jak se říkalo, aby se pěkně po jednom braly a přitloukaly. Na kramfleky se přibíjely potom podkůvky a na podrážky špice z plechu, aby se boty nesešlapaly. Okraje se po očistění voskovaly nebo natáhly smůlou, aby nechytaly vodu. Některé lepší boty, lehké do kostela, nebo na tancovačku, tak ty místo flokování se šily. To většinou dělal tatínek sám. Krémování a leštění, to zase zbylo na nás. Boty se musely lesknout a vypadat jako nové. Na to si tatínek potrpěl. Potom jsme je roznášeli a někdy jsme dokonce dostali desetník od cesty, jindy doma zase byla mela, když jsme přišli bez peněz za opravu. Takže jsme se za ta léta vyučili i ševcovině. Drží nás to dodnes, protože si botů vážíme a vždy chodíme, jak se říkalo v napucovaných botách. Do Molenburku přicházeli němečtí vojáci, kteří se zde cvičili a potom odcházeli na frontu. Denně cvičili, plížili se po zasněžených polích, byli promrzlý, protože měli špatné oblečení do takové zimy, jaká v roce 1945 byla. My jsme měli také často hlad, jídla bylo málo. Maminka chodila v noci až do Soběsuk do mlýna se sousedkou tetičkou Zukalovou a tam měnila mrazovky, které tatínek udělal a sousedka zase oblečení, které její muž ušil za mouku. Bylo to více jak dvacet kilometrů tam a zase zpátky. Přicházely domů až brzy ráno a byly šťastné, že je nikdo nechytil. Také jsme ve sklepě žerňovali obilí a z toho jsme potom pekli lívance a přidávali to do mouky na koláče.

Jak válka pomalu končila, vojáci postupně z Molenburka odcházeli a rozbíjeli a ničili, co se dalo, aby nám nic nezůstalo. To byl pro nás ráj. Hlavně pro Pepíka. Místo, abychom přinesli domů něco užitečného, tak jsme sbírali jen patrony, raketové pistole, a nakonec i pušky. Jak Pepík chodil často do lesa, a hodně do okolí Hartmanic, tak tam také pozoroval, jak Němci vše ničí. Rusové se blížili a tak Němci utíkali, jak se dalo. Táhli se od Brna, přes Šošůvku a Molenburk dále do okolních lesů. Na cestách po nich zůstávaly tanky a různá vozidla, která zapalovali, některá zapadla na mokrých loukách u lesů. U nás bylo boží pozdvižení. Pepík nepřišel celý den ani večer domů. Maminka již plakala, tatínek Pepíka hledal, kde se dalo, po celé vesnici a okolí ale Pepík nikde. Již skoro za tmy, přijel Pepík na koni a další tři koně vedl za sebou. Pochytal je v lese, jak Němcům v tom zmatku utekli. Doma všem spadl kámen ze srdce. Koně jsme dali na mlat a tam jsme je nakrmili, Pepík říkal, že dá tři strýcovi do Vavřince a jednoho, že si necháme. Sotva přišel Pepík s tatínkem domů k večeři, přijeli k Rusové, ale většinou to byli Rumuni a Vlasovci, kteří začali krást, co se dalo. Tatínek pozamykal, ale vojáci se usadili na našem dvoře, rozsekali zámek u mlatu, z pater na mlatě shazovali seno pro koně, také si tam udělali oheň a tatínek měl strach, že mlat zapálí. K nám se také dobývali, ale my jsme žebříkem zapřeli venkovní dvéře na dvůr a nanosili k nim truhly a různé věci, aby se k nám nedostali. Ráno přijeli Rusové a udělali pořádek. Co to bylo ale platné, Pepíkovi sebrali všechny koně, a nám všechno seno a spoustu věcí, které byly ve sklepě, a dokonce tam měli sousedé různé věci schované a vše bylo pryč. Tak Pepík měl po veliké radosti, přišel o těžce nabyté koně.

V Molenburku, kde jsem se narodil, byl konec války provázen zmatky jak už to ve válce a při jejím konci bývá. Tak jsem byl osvobozen (nebo poražen?), já to dodnes nevím jistě, ale mám špatné vzpomínky na konec hrozné války.