Krátká povídka o mém životě s Julinkou.

(Dovolím si ji tak oslovovat, aby to bylo kratší.)

Nevím, který to byl rok, ale myslím, že třetí, když do Sloupu na měšťanku přišla jako nová učiteka Julinka. Tenkrát se mi zdála moc krásná. Byla veselá, myslím, že nás měla ráda a já jsem se na její hodiny těšil. Pamatuji, že nás brala do přírody a to jsme měli moc rádi. Často jsme sedávali za obchodem, který byl naproti škole, na stráni, kde krásně svítilo sluníčko, a Julinka nám vyprávěla.

Skončila škola, my spolužáci jsme se rozutekli každý za svým zaměstnáním, někteří do průmyslovky do Jedovnic a někteří se také odstěhovali. Tak jsme se dlouhá léta jako spolužáci moc nevídali. Já jsem v Molenburku stále se svými spolužáky kamarádil, měli jsme veselé a pěkné mládí, hodně jsme toho spolu prožili. I když jsme všichni byli ještě moc chudí, přesto jsme si již koupili motocykly, na které jsme velkou část peněz vyžebrali od rodičů. Jezdili jsme za děvčaty, František a já nejvíce do Protivanova, kde jsme také oba zakotvili a nakonec jsme se tam i oženili.

Moje manželka Růženka chodila do obecné školy do Protivanova, kde jí také nějaký čas učila paní učitelka Julinka. Dobře se učila, učitelka ji měla ráda a občas si jí brala na neděli domů. Když šla ke svátosti biřmování, tak jí byla za kmotřičku. Růženka jí psávala k svátku a jak jsme si postavili v Molenburku domek, tak Julinka k nám jednou přijela. Byli jme rádi a také jsme ji pozvali k další návštěvě. Po několika létech k nám přijela již s rodinou. Měli jsme králíky a tak u nás zůstali na oběd a dostali králíka. Malý Ivoš, ten byl celý pryč do králíků a naší zahrady a také lesíku, který jsme měli hned za zahradou. Tak nás Julinka s rodinou zase občas navštěvovala.

Po příchodu z vojny jsem začal dodělávat průmyslovou školu. Zase nás češtinu a ruštinu mne učila Julinka. Tak jsem u ní také odmaturoval a samozřejmě mně dala jedničky. Pracoval jsem v projekci, začal jezdit do zahraničí a tak jsem zase začal  chodit po pracovní době do jazykového kurzu němčiny. Vyučovala nás Julinka. Můj kamarád, se kterým jsem se seznámil na svatbě dcery mého bratra pan Reinhold Temme, který k němu chodil střílet jeleny, vlastnil v NSR velkou továrnu. Psal mi, že by chtěl přijet na veletrh, že dostal velkou zakázku od Bundesweru a potřebuje koupit tvářecí lis. Viděl jsem, že to s mou němčinou nezvládnu a vzpomněl jsem si na Julinku. Tak jsem jí zavolal a ona nakonec byla moc ráda. Tak Reinhold k nám přijel i s manželkou, ubytovali jsme je u nás, i když to nebylo pro ně nic moc, ale v podkroví máme dvě místnosti, tak nakonec byli spokojeni. Druhý den jsme jeli na veletrh. V Blansku jsme se stavili pro paní profesorku Julinku. Jak jsme procházeli veletrhem, to by nylo dlouhé vyprávění. Nakonec Reinhold našel tvářecí lis, který ho moc zajímal a uvažoval o koupi. Tam bohužel němčina Julinky nestačila a jak informátor poznal, že zákazník má velký zájem, tak nám řekl, abychom šli k ním do stánku na kávu, že zavolá technika znalého němčiny. Tak se také stalo. Reinhold dostal celou dokumentaci technické vysvětlení a dohol se na dalším postupu. Nakonec, ale lis nekoupil. Stál více jak 1 milion korun, ale to nebylo to podstatné, nedohodl se na tvářecích formách. Pro mne to bylo velké ponaučení a tak jsem se rozhodl, že se musím němčinu naučit. Jezdil jsem potom do Prahy dva roky na intenzivní kurz. Nevím, jak bych bez němčiny mohl v dalších létech žít. Protože jsem byl mnohokrát v zahraničí a vždy jsem se s němčinou domluvil.

Stal jsem se obchodním náměstkem v Metře Blansko. Jednou mi vrátný volal, že je tam nějaká paní a že by chtěla za mnou přijít. Tak jsem od něho zjistil, že je tam Julinka. Samozřejmě jsem řekl, že ji může dovést. Šel jsem jim naproti a vzal Julinku k sobě do kanceláře. Měl jsem krásnou velkou kancelář, v ní křesla a dokonce pohovku. Tak jsem ji usadil, hned přišla sekretářka a optala se co můžeme paní nabídnout. Tak jsem ji také představil a sekretářka nám donesla dobrou kávu. Paní Julinka začala: soudruhu náměstku, přišla jsem za Vámi….načež jsem ji přerušil a říkám: ale paní učitelko, jakýpak soudruh náměstek, tak Toníčku povídá, přišla jsem s prosbou, potřebuji, zaměstnat Ivoše. Měl práci, ale tam se mu to nějak nelíbilo a rád by šel do Metry. Potom jsme dlouho diskutovali, co by chtěl dělat, co umí atd. Nakonec jsem zavolal vedoucímu expedice panu Hvězdovi, který na mně před časem žádal o pracovníka, že sám tomu nárůstu výroby a exsportu nestačí a dohodli jsme se, že ho přijmeme. Bohužel již za týden mi Hvězda volal, potom přišel a říkal, že Jašek není k ničemu. Že stačí pouze na roznášení dokumentů a to je vše. Přemluvil jsem ho, aby ještě vydržel, ale nakonec Ivoš nepřišel do práce a tím to skončilo. Jak skončil nevím. Julinka k nám ještě potom několikrát autobusem přijela, ale o Ivošovi jsme nemluvili. Naposled jsem jí potkal na poliklinice, kde často pobývala a vyhledávala známě, ráda si popovídala, se mnou zvláště, protože jsme seděli při kávě a bylo na co vzpomínat.